Hudba nám někdy dělá radost, jindy nás rozezpívá. Často nás chytí za srdce, protože jsme jí potěšeni. Hudba je sama o sobě rytmus, který s námi svou pravidelností i svou rozmanitostí dělá divy.

Rytmus to není pouze v běžném slova smyslu. Tedy pravidelné střídání těžkých a lehkých dob. Je to i rytmus jednotlivých tónů, které nás dokáží rozveselit a utěšit ve smutku. Rytmus, který se skládá do zpěvných melodií.

Každý tón je totiž pravidelné kmitání o určité frekvenci. Nejlépe si to ověříme na hluboce znějících hudebních zvucích, kde jsou jednotlivé kmity tak pomalé, až jsou zřetelně slyšitelné.

To, co však dělá kmit kmitem, je jeho pohyb. Tedy tajemství tónu spočívá především v pravidelném pohybu, který se nazývá kmitání. Na rozdíl od toho, existují ještě jiné zvuky. Jsou to různé ruchy jako škvrčení. Ty se také nějak hýbou, ale na rozdíl od hudebních zvuků nepravidelně.

Tedy to, co dělá hudbu hudbou, je její pravidelnost, nejen v jejích tématech a motivech, ale i v jejím naprostém základu, kterým je hudební tón.

Budhismus někdy přirovnává osvíceného člověka k takovému, který se naladí jako struny sitáru. Je to pěkné přirovnání, jenom je k němu zapotřebí dodat, že aby byl člověk s jakýmkoli hudebním nástrojem spokojený, musí na něj také dobře hrát. Tedy když se člověk naladí, je zapotřebí, se také dobře rozeznít.

Dobrému zvuku nás učí právě hudba, a to každá, která se nám líbí. Každá, která pěkně zní. Tedy taková, ve které slyšíme pěkné tóny, jejich dokonalou pravidelnost. Proto, aby člověk mohl dobře rozeznít svůj sitár, a hrát na něj skladby života, není zapotřebí jen se umět naladit, ale také udržet pravidelný tón. Tedy takový tón, který se mu bude líbit.

Pak může na svůj nástroj improvizovat a harmonizovat se ve vztazích ke svým potřebám a k potřebám svého okolí. Pak může hrát i rytmicky komplikované skladby jako střídání ranních, odpoledních a večerních směn v práci. Ale až tehdy, když dokáže udržet svůj pěkný tón. Jinak se nebude líbit ani sám sobě, protože se sebou nebude spokojený.

Ze všech stran je slyšet, jak přináší život zkoušky a povinnosti především ženám, které jsou zejména z pozice matek považovány za nedoceněné bytosti, které toho mají nanejvýš moc. Nejen z toho důvodu, jsou muži házení do pozice těch, kteří nemají tolik práce a zodpovědnosti v jejich životě.
Co je na tom pravdy a proč si i muži zaslouží alespoň pochvalu?

Táta versus máma

Samozřejmě, že se nedají srovnávat úlohy, které jsou udělené tatínkům a naopak maminkám. Matky jsou už odjakživa více spojené s jejich dětmi a přirozený mateřský cit se v nich nezapře. Tátové si zpravidla cestu ke změně, jakou je narození dítěte a jemu samotnému musí najít a poprat se se vším – tak nějak laicky. O to těžší pak musí pro nich být pocit, že nezvládají vše tak „dokonale“ jako jejich partnerky, které nějakým zázrakem vždy vědí, co mají dělat.
To však ještě neznamená, že nedělají maximum pro to, aby byli užiteční a postarali se o vlastní dítě nejlépe, jak umí.

Úděl zabezpečit rodinu finančně

Jsou to právě muži, na kterých je hozená veškerá povinnost postarat se o rodinu z finanční stránky. Je to i proto, že příjem muže je jediným, který v době rodičovské dovolené matky rodina má, ale ani po jejím skončení se na pravidlu, že mužská část rodiny by měla přinést domů nejvíce peněz, nemění. Alespoň z hlediska požadavků dnešní doby.
A opravdu není jednoduché postarat se o to, aby peněz bylo vždy dostatek a nikdy nechyběly.

Volný jako ptáček

Ženy tvrdí, že muži se jejich svobody nikdy nevzdají. Do určité míry tomu tak být může, protože vše, co svoboda nabízí je natolik lákavé, že pokud nemusíte, určitě se jí dobrovolně nevzdáte.
Převážně nezadaní jedinci si užívají každého dne, který mají možnost prožít takzvaně „bez starostí“ a tak, jak si jen přejí. Ženy však k životu přistupují s mnohem větší rozvahou a vidinou do budoucna, proto by se dalo tvrdit, že muži mají v mládí lehčí a spokojenější život než ženy, které plánují vše, do čeho se pustí a vyhledávají povinnosti, které jich stejně později neminou.

S velkou pravděpodobností máte auto. A s ještě větší, s ním jezdíte každý den do práce, na schůzky, na nákupy, na úřady, pro děti a na výlety. Je to mnoho ujetých kilometrů a mnoho času, který v něm strávíte. Měli byste proto myslet na bezpečnost a předvídat možné ohrožení, které vás ve vašem autě může potkat. Provoz na silnicích je nevyzpytatelný a není náhoda, že si dnes čím dál více mužů pořizuje do svého automobilu kameru.

Jaké kritéria by měla mít kamera do auta?
–       úhel záběru, který by mel být v rozmezí od 130° – 180°
–       dostatečné rozlišení videa, počítá se tedy alespoň 1920 x 1080
–       frekvence záběrů (fps), ideální je mít kolem 60
–       kapacita paměťové karty, která může být od 32GB výše
–       kvalitní noční snímání videa
–       velikost displeje, pro dobrou manipulaci je dobré mít 2,7„
–       detekce rychlostních radarů
–       GPS modul

Kameru do auta seženete i v dostupné ceně, která vám neudělá velký škrt ve vašem finančním rozpočtu. Vybrat si můžete i z těch levnějších, ovšem když už jste se rozhodli pro tuto investici, neměli byste se bát zainvestovat. Nemusí se přitom jednat o jednu z těch nejdražších, postačí vám střední třída. Důležité je, aby měla dostatečně velké rozlišení videa, na kterém budete vidět vše s jasným záběrem. Nesmíte zapomínat věnovat pozornost i uhlu, který by měl zachytit poznávací značky včetně dopravních značek, případně i dění na chodníku.

Testy a recenze

Jestli je vám tento výběr neznámý a nevíte si rady s tím, jakou kameru zvolit aby byla co možno nejlepší, obraťte se natesty kamer a recenze jejich uživatelů. Dozvíte se z nich odborné specifikace z testovacích jízd a osobní názory lidí, kteří danou kameru mají a do jaké míry jsou s ni spokojení. Pomoct vám to může mnohem více než v případě, že byste se zaměřili jen na vlastnosti, které kamera má. S kamerou do auta se vyhnete nejen nepříjemným konfliktům v případě dopravní nehody, ale můžete ji využít i pro vaše osobní záběry ať už z výletů, nebo z dovolených.

V našem životě jsou nepostradatelnou složkou pro fungování a bytí, potraviny a jídlo. Je nezbytné, abychom je konzumovali a taktéž zásadní, abychom věnovali pozornost jejích vyhazování. V každé domácnosti se najde odpadkový koš (v lepším případě více košů), který sebou nese nepříjemný zápach z vyhozených zbytků potravin. Jak s ním bojovat a udržet si v domácnosti hezkou vůni?
1. Káva – dobrým pomocníkem u vás doma, může být i kávový odpad. Jestli používáte kávovar, jistě tento odpad máte k dispozici. Pokud vysypete použitá kávová zrna do koše, zneutralizujete jeho pach, protože jejich aroma v nich pořád zůstává.

2. Citrusy – léto i zima je obdobím, kdy se citrusy používají na všechny příležitosti. Ať už si nimi chladíte nápoj, nebo ohříváte čaj, citrónová a pomerančová kůra je kyselinou, která přebije i ten nejhorší zápach.

3. Ocet – tento líh má mnoho důležitých využití, jedním z nich je i pohlcovač všech pachů. Pokud namočíte papírový kapesník do octu a hodíte ho do koše, budete mít vystaráno.
4. Savo – chemickým způsobem, jak se zbavit pachu z vašeho koše, je použít savo. Nijak si tím neublížíte, pokud do koše stříknete kousek sava, nebo tam nalijete jeho malé množství.
5. Filtr – můžete využít i možnost koupit filtr proti zápachu do koše. Je vyroben z aktivního uhlí a jeho absorpční schopnosti znovu získáte vystavením na sluníčko.
6. Vůně do koše – ano, existuje už množství vynálezů a mezi nimi najdete i speciální přípravek ve formě vůní do odpadkového koše. Prodávají se jako kapsle, nebo ve spreji.

7. Voňavé sáčky do koše – jsou speciální sáčky, napuštěné už nějakou vůní. I ony jsou k dostání v různých provedeních, které pomůžou neutralizovat pachy a zamezit tak jejích dostání do vašeho bytu.
Můžete popřemýšlet i nad variantou, že si pořídíte více košů najednou. Jestli máte balkón, nebo zahradu, umístěte tam koš, do kterého budete vhazovat zbytky, které budou i po vyhození ještě „pracovat.“ Doma si nechte koš, který bude mít dobře uzavíratelné a těsnící víko a vhazujte do něho takzvané suché potraviny. Nejdůležitějším faktorem je jeho pravidelné vysypávání, protože všechno, co tam hodíte, může působením tepla v bytě, do rána pořádně smrdět.

DŮKLADNÉ VYČIŠTĚNÍ

Odpadkový koš je nutné nejenom pravidelně vysypávat, ale i čistit. Nejvhodnější variantou, je vyčistit ho desinfekčními přípravky, které zbaví jeho okolí a vnitřek všech škodlivých bakterií a plísní.

Každý z nás prochází v životě fázemi, kdy si procházíme nejrůznějšími procesy. Začínáme určitou předškolní přípravou pak navštěvujeme školu, případné vysokoškolské a středoškolské vzdělání. Následně pak vstupujeme do výrobního procesu, kde strávíme většinu svého života. Jedná se na první pohled o velice děsivou a ubíjející činnost, ale celou naši životní cestu provází určitá věc nebo spíše činnost.

Jedná se o mimo studijní nebo mimopracovní zájmy. Ty jsou v našem životě nesmírně důležité. Pro někoho to je jiná aktivita, někdo prostě rád odpočívá a pro jiné se samotná práce či daný obor studia stane samotným koníčkem. Ať jde o cokoliv pomáhají nám tyto činnosti se značně odreagovat, zapomenout na každodenní rutinu a zapojit jiné části těla či rozvíjet svůj potenciál.
Může se dokonce stát, že se naše koníčky stanou naší hlavní životní náplní, pohltí nás a stanou se našim živobytí. Tato idea je krásná avšak pro většinou osob jde spíše o sen než o realitu. Tudíž zůstaneme aspoň u pocitu, že nám vedlejší zájmy přinášejí určité potěšení, které je pro nás určitým rozvojem postranních znalostí a talentů.

Jde zvolit téměř cokoliv, navíc v dnešní době internetu, kdy máme k dispozici širokou škálu aktivit a zájmů, které nám může rozšířit obzor. Můžeme se věnovat nejrůznějším sportům. Ty nám pomůžou odreagovat mozek, ale také nám zpevní tělo, posílí zdraví a zlepší náš vzhled. Hlavně se budeme cítit celkově v lepší formě a o to u koníčků hlavně jde.
Člověk by neměl být neustále ponořen do zaměstnání a žít jen prací. Samozřejmě nastávají i ojedinělé případy, kde je práce koníčkem. To je však velmi vzácné a takový člověk je považován za velmi šťastného. Koníčky však mají i jedno negativum. Můžou nás pohltit až do takové míry, že zapomene na naše zaměstnání a nebudeme se chtít k němu vracet. Proto je důležité najít dobrou rovnováhu mezi tím, co potřebujeme a tím co nás baví.

Vypravit se na dovolenou s malým dítětem je neméně těžké jako se starším. Čím je dítě odrostlejší, tím víc si balí věcí. Malému sbalíme samy a jen ho necháme nakukovat, aby vědělo, co bude mít v kufříku, ale větší má pocit, že to zvládne samo a je naštvané, když mu jeho zavazadlo nejde zavřít, protože nutně na dva týdny potřebuje celou garderobu, protože co kdyby se počasí zvrtlo, nebo se nedej bože, umazalo několikrát za den.

Už tady začínají problémy s vysvětlováním, co je nutné.

Malý potomek zapláče nad metrovým krtečkem, kterého odmítneme posadit na zadní sedačku a připoutat ho, velký se rozčílí nad výběrem vhodného oblečení a vyndání nesmyslně teplého svetru na letní dovolenou.

Hodíme do sebe jeden prášek na nervy, nanosíme věci do auta, nasedneme a vyrážíme směr báječná a hlavně zasloužená dovolená.

Do přehrávače vložíme oblíbené dětské písničky a za společného zpěvu jedeme. Najednou si všimneme, že malý potomek nezpívá, ale naopak pláče. Zastavíme a uklidňujícím způsobem začneme zjišťovat, co se stalo.

„Můj krťa,“ škyt, „ je doma sám,“ škyt, „pláče. Musíme se vrátit,“ slyšíme od svého milovaného potomka. Kroutíme hlavou, že už jsme dost daleko od domova, ale protože tatínek si kvůli řízení nevzal žádný prášek, je mu líto svého dítěte a nabízí, že i když už je to třicet kilometrů, otočí auto a pro krtka se vrátíme.

A tak za tentokrát veselého zpěvu z dětského hrdla se vracíme domů.

Sousedi, kteří se s námi už rozloučili a popřáli nám pěknou dovolenou, nevěřícně koukají, co už tu zase děláme.

S nervózním úsměvem (lék už přestal zabírat) odpovíme, že jsme něco zapomněli.

Vyběhneme pár pater a udýchaní otvíráme dveře od bytu. Do náručí bereme krtka a obracíme se k odchodu. Jenže někdo nám dýchá za krk. Druhý potomek, který potřebuje na záchod.

Čekáme a ten se vrací s vítězným úsměvem a v ruce drží svetr, který jsme mu zakázaly.

Už se nadechujeme, abychom mu to zarazily, ale jeho pohled spočine na obludně velké hračce. Nezbývá nám, než zamknout a mlčet.

Připoutáme velkou hračku doprostřed, děťátko ji nadšeně zdraví a hladí, my znovu pouštíme CD a vyrážíme.

Protože máme před sebou dost dlouhou cestu, písničky jedou pořád dokola už potřetí, protože potomek vyzpěvuje pokaždé, když se písnička spustí a my nechceme, aby plakal.

Druhý má v uších sluchátka a poslouchá si své.

Najednou malý ztichne. To proto, že má zavřené oči a vypadá, že spí.

Natáhneme ruku, abychom konečně CD vyndali, ale ve chvíli, kdy je nádherné ticho, uslyšíme: „Co děláte? Já to poslouchám!“

A tak do cíle dojedeme s tím, že bychom nejradši cédéčko vzaly a zahrabaly do země.

Jenže si uvědomíme, že se rozhodně nikdo z nás nenudil a děti byly a jsou spokojené. Dokonce ani tatínek není rozladěný!  Zhluboka se nadechneme a uvědomíme si, že před námi jsou nádherné 2 týdny dovolené, kde je v místě dětský koutek a spousta možností na kulturní vyžití staršího a samy se už vidíme na uvolňující koupeli ve dvou.