Pokud se dva mladí lidé rozhodnou k tomuto kroku, musí to někomu sdělit. Přinejmenším na úřadě, když už chtějí mít svatbu tichou. A dvěma svědkům, jinak by to nešlo. Proč jsou tito na svatbě to vskutku nechápu. Asi proto, aby pak bylo komu co vyčítat. No, vtípky stranou a pojďme se veselit.

Mladí lidé však většinou chtějí svatbu jako řemen, tedy velkou se vším všudy. Jenže, kde na to vzít? Jistě, něco dají rodiče, něco se půjčí. A když i to je málo, začne se přemýšlet kde a na čem ušetřit.

Nejprve to začne jídlem.

„Kruci táto, ty garnáty bych vyškrtla.“

„Jasně mámo, jsem pro a ty lanýže taky, kdo ví co je to za fujtajbl z moře vytaženej.“

„To není z moře táto, to jsou houby, ale škrtni je i s tím kaviárem on bramborovej salát taky není špatnej.“

Nu, je seškrtáno, ale částka je stále hrozivá, začíná se tedy šetřit na pití a pak se začne snižovat počet svatebních hostů.

„Todle nám teta Bláža neodpustí,“ lká matka otírajíc si oči šnuptychlem zvící prostěradla. Jenže, co dělat.

„Ušetřete na oblečení,“ pípne nesměle jeden z členů domácnosti, začež obdrží výstavní pohlavek a napomenutí.

„Šmarjá, přece nemůžeme na vejbor nahatý!“ ječí matka a pokoušejí se o ni mdloby.

„Proč nahatý?“ diví se potomek a ukazuje na inzerci v novinách. „Hele, třeba tady je nabídka. Půjčovna svatebních šatů Praha.“

A to je to, na co oba rodičové bystře reagují a stříhají ušima. Hned je třeba to prozkoumat, zda nejde o šaty pokrčené, špinavé, zakouřené…

Obavy nejsou vůbec na místě. Jde o půjčovnu naprosto čistých a ošetřených šatů, o které je postaráno tak jako nikde jinde. Ve své podstatě si berete šaty zcela nové, rozhodně na nich nikdo nepozná, že jsou z půjčovny, a to ani kdyby je zkoumal lupou. Ostatně si je před půjčením klidně prohlédnete, a také v klidu vyzkoušíte. Uvidíte sami, že je od nových a nepoužitých nerozeznáte.