V současné době často vidíme, že chybí mezi lidmi empatie. Na druhou stranu se poměrně často setkáváme s lidmi, kteří jsou empatičtí až příliš. Říká se o těchto lidech, že jsou tak hodní, až jsou blbí. Nezní to právě lichotivě, ale bohužel je to pravdivé. Tito lidé mají pocit, že musí spasit svět a to i za cenu vlastního nepohodlí. O těchto lidech se dříve říkalo, že trpí mesiášským komplexem. V současné době se tomu neoficiálně říká také syndrom pomocníka.

Jistě není nijak překvapivé, že se s těmito lidmi často setkáváme v pomáhajících profesích. To znamená ve zdravotnictví, školství, sociálních službách. A nutno říci, že ne vždy je jejich práce kvitována kolegy a nadřízenými s nadšením. Tím, že mají příliš intenzivní potřebu zachraňovat, se velmi často stává, že pomáhají tam, kde to není žádoucí.

Tam, kde je třeba, aby si dotyčný dokázal pomoci sám a pokud potřebuje pomoct, tak pomoct umět si pomoct. Jsou lidé, kteří jsou celoživotně odkázáni na péči druhých a musí se s tím dokázat vyrovnat, ale je také celá řada lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni dočasně a potřebují především podporu v tom, aby se dokázali zase zpátky osamostatnit. Je celkem zřejmé, že tito mesiášové pak projevují těmto lidem spíše medvědí službu.

Není to ovšem jen v profesním životě. Tito lidé často dokážou naprosto poškodit mezilidské vztahy ve vlastní rodině tím, že v dobré víře na sebe berou povinnosti druhých lidí. Typickým příkladem je matka, která netrvá na tom, aby si její děti (třeba i dospělé) plnily jakékoli povinnosti v domácnosti, nebo manželka, která svému muži podstrojuje až přes míru a pak se cítí frustrovaná. Ženy obecně dělají pro svou rodinu první poslední, nechají se zneužívat, ale měly by si v prvé řadě uvědomit, že jsou za to zodpovědné především ony samy a jen ony samy to mohou změnit.