Snad všichni mladí (převážně tedy puberťáci) mluví o tom, jak se odstěhují od rodičů. Budou svobodní, ve vlastním bytě, všechno si zařídí po svém, nebudou muset nikoho poslouchat, budou svými pány. Ale už je napadlo, že starat se o domácnost není jen o rebelii vůči rodičům?
 Neexistuje večerka, za to existuje hora prádla. Neexistuje nudné jídlo od matky, za to hodina vaření. Existuje soukromí, ale neexistuje úklid bez námahy. Ono je to vždycky něco za něco. Pokud nemáte peníze na luxusní hotel, musíte se všechno naučit sami.

 Rozhodně není špatné se to všechno naučit, přijít na zásady dobrého hospodaření s penězi a časem. Ale neubráním se smíchu, když čerstvý vysokoškolák nechápe, proč úklid zabere tolik času, ale pak volá domů, a chce vědět, jak že se vlastně pere.
 Já měla jednu výhodu – v desíti letech mi představili mop, „sloníčka pomocníčka“, alias vysavač a ukázali, jak uvařit těstoviny. O dva roky později jsem už zvládala základní jídla a za další dva roky jsem i prala, žehlila a myla okna. Když jsem si pak v devatenácti balila do kufrů a krabic svůj pokoj a stěhovala se, prala jsem se jen s hledáním hlavního jističe.
 Mnoho mých známých tuhle výhodu nemělo a teď netuší, jak se s čím poprat, protože jim to nikdo nikdy neukázal. A na YouTube jsem ještě návod na praní a vytírání bohužel neviděla.

 Často si toho, co pro nás rodiče dělají, vůbec nevážíme. Bereme to jako naprostou samozřejmost. A když nás požádají o pomoc, je to nehorázná drzost a bere nám to drahocenný čas (ten stejný drahocenný čas, který trávíme prokrastinací). Kdybychom jim jednou za čas pomohli, rychle bychom zjistili, že postel se sama neustele a že bychom si jich měli vážit.
 Rozhodně to není případ všech. Je spoustu mladých a puberťáků, kteří svým rodičům pomáhají, dobře se učí a v samostatném životě se určitě neztratí.
 Naproti tomu ovšem stojí ti co nic nedělí a nakonec ještě rodiče, kteří po svých ratolestech ani nic nevyžadují.