Hudba nám někdy dělá radost, jindy nás rozezpívá. Často nás chytí za srdce, protože jsme jí potěšeni. Hudba je sama o sobě rytmus, který s námi svou pravidelností i svou rozmanitostí dělá divy.

Rytmus to není pouze v běžném slova smyslu. Tedy pravidelné střídání těžkých a lehkých dob. Je to i rytmus jednotlivých tónů, které nás dokáží rozveselit a utěšit ve smutku. Rytmus, který se skládá do zpěvných melodií.

Každý tón je totiž pravidelné kmitání o určité frekvenci. Nejlépe si to ověříme na hluboce znějících hudebních zvucích, kde jsou jednotlivé kmity tak pomalé, až jsou zřetelně slyšitelné.

To, co však dělá kmit kmitem, je jeho pohyb. Tedy tajemství tónu spočívá především v pravidelném pohybu, který se nazývá kmitání. Na rozdíl od toho, existují ještě jiné zvuky. Jsou to různé ruchy jako škvrčení. Ty se také nějak hýbou, ale na rozdíl od hudebních zvuků nepravidelně.

Tedy to, co dělá hudbu hudbou, je její pravidelnost, nejen v jejích tématech a motivech, ale i v jejím naprostém základu, kterým je hudební tón.

Budhismus někdy přirovnává osvíceného člověka k takovému, který se naladí jako struny sitáru. Je to pěkné přirovnání, jenom je k němu zapotřebí dodat, že aby byl člověk s jakýmkoli hudebním nástrojem spokojený, musí na něj také dobře hrát. Tedy když se člověk naladí, je zapotřebí, se také dobře rozeznít.

Dobrému zvuku nás učí právě hudba, a to každá, která se nám líbí. Každá, která pěkně zní. Tedy taková, ve které slyšíme pěkné tóny, jejich dokonalou pravidelnost. Proto, aby člověk mohl dobře rozeznít svůj sitár, a hrát na něj skladby života, není zapotřebí jen se umět naladit, ale také udržet pravidelný tón. Tedy takový tón, který se mu bude líbit.

Pak může na svůj nástroj improvizovat a harmonizovat se ve vztazích ke svým potřebám a k potřebám svého okolí. Pak může hrát i rytmicky komplikované skladby jako střídání ranních, odpoledních a večerních směn v práci. Ale až tehdy, když dokáže udržet svůj pěkný tón. Jinak se nebude líbit ani sám sobě, protože se sebou nebude spokojený.